SPŘÍZNĚNÍ HNĚVEM

KAPITOLA  3.

Peter vyprávěl, vysvětloval, vyprávěl a vysvětloval. A ovšem to nejtěžší, kvůli čemu tolik trpěl – vzpomínal.
Na tu bolest a hrůzu, kterou už kdysi zažil a teď se pomalu, ale jistě vrací do jeho života.
Mezitím, co Erik promlouval o černém kroužku, prázdnotě a vtahující nicotě, měl Peter před očima dávnou hrůzu, která je stále tak čerstvá. Cosi uvnitř jeho duše se semklo a strašlivě bodlo.

Tenkráte tu zimu byl ještě princem, mladíkem, který si rád užíval radovánek se svými dobrými přáteli. Byli to bratři z boje, s kterými jindy musel udržovat nemalý odstup. Ovšem pro Petera to vždy byli a budou důležití lidé plní odvahy a sebeobětování. Vrhali se kvůli němu do smrtící vřavy nepřátel a ani na vteřinu ho nedonutili pochybovat.

Jednou do roka, když nastal čas vánoční, si zajížděli na panství u hustého lesa, nedaleko království.
Byl to tam holý ráj, silná vůně borovic a čerstvého sněhu Petera naplňovala zvláštní silou. Milovali společné ranní běhy, kdy se jeho mysl dokázala zklidnit jako vodní hladina.

Večery trávili se stolními hrami a několika historkami u starého dřevěného krbu. Po zdlouhavých poradách a šlechtických formalitách bylo tohle všechno líbeznou ukolébavkou pro jeho ustaranou mysl.

Alex- Peterův nejvěrnější a dlouholetý přítel, pravá ruka a v srdci navždy bratr. Společně bývaly nejvíce netrpělivý. Oba se nemohli dočkat chvíle, kdy budou osvobozeni od těch pomyslných řetězů. Avšak poslední zimu věci probíhaly jako v nejhorších nočních můrách.

Velké přípravy na odjezd prince a jeho hlavních strážců. Balení, podepisování a po všem náročnějším obrovské těšení. Do Peterova nitra se už pomalu vkrádal hřejivý pocit krásných vzpomínek. Aspoň zprvu tomu tak bylo. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se vše může tak rychle obrátit proti němu. Nikdy by pro něj chvíle v tomto období neznamenali tolik, nebýt Alexe. A právě v tom to vězelo.

S Alexem bylo něco jinak. Něco hodně podstatného a velkého bylo jinak. Pár hektických týdnů před vyjížďkou se přestal s ostatními stýkat, nerad se ukazoval ve větší společnosti a téměř všichni si povšimli, že nejednou chyběl na ranním cvičení. Ani jeho podhled nebyl tak upřímný jako obvykle. A už vůbec ne úsměv, který pobláznil hlavu mnoho ženám. Ach Bohové, kéž by to bylo to nejmenší. Ovšem začali přicházet stížnosti. Vojáci docházeli za Peterem s prosbou ohledně jednoho neurčitého mladého strážce, který se prý chová agresivně a podrážděně.  Bylo jich s těmi stížnostmi tolik. Peter si vyčítal, že se tomu nevěnoval již dříve. Tyhle záležitosti jsou přeci jeho povinností. Později litoval a prosil Bohy, aby to všechno byla jen nějaká hodně ošklivá iluze. Bylo mu totiž řečeno něco, co nedokázal vstřebat. Něco, co nechtěl pochopit. Že tento voják, ten voják s neznámou tváří , který mu už mnoho nocí nedával spát, byl Alex. Ten milý, laskavý Alex, kterému v posledních dnech jakoby vypověděla duše. Nevěřil těm směšným slovům! Nemohl… dokud sám neviděl.

Jedno ráno, kdy vyšel z komnat po probdělé noci, měl již jasné rozhodnutí. ,,Přeci svého přítele, bratra zná! Ať si každý tvrdí co chce. On je přesvědčí o opaku.” Možná už tenkrát Peter v podvědomí tušil, jak naivní a lehkomyslné jsou tyto myšlenky. Nehlášeně vyrazil na cvičiště. Moc dobře si uvědomoval, že v tento čas už dávno všichni vojáci v Alexově oddíle budou mít hodiny s meči a jinými sečnými zbraněmi. Teprve až potkal skupinu strážců, nesoucích těžké zbraně, uvědomil si, že je téměř u cvičiště. Zastavil se před hlavními dveřmi a v tu chvíli ztratil ponětí, proč vlastně přišel. Zhluboka se nadechl a mrazivý ranní vzduch se mu vehnal do plic. Neoblomně a rázně otevřel těžké kovové dveře. Začal ztrácet rovnováhu a zrak se mu zastřel, jakmile na to upřel pohled. I po roce  má před očima tento živý výjev. Zakrváceného Alexe, který jako smyslu zbavený bušil do mladého vojáka. Alexovi prýštila krev z nosu a dopadala přímo na zničený obličej muže pod ním. Podle pár pohybů, na které mu zbyla síla, to vypadalo, že má roztříštěných dost kostí. Alex čím dál víc vypadal, že tento svět už nějakou dobu nevnímá. Tři strážci se snažili Alexe odtáhnout, ale vždy býval hodně silný, svalnatý a především výborně cvičený. Peter byl stále jen jako přibitý k podlaze a ostatní si ho ani nepovšimli, protože měli sami co dělat s danou situací. Hlavní dozorce polil Alexe pořádnou dávkou ledové vody. Náhle nespoutaná síla v Alexových pažích zmizela. Jako by se v něm pozastavil veškerý život. Teprve, až  ho shodili na záda a uštědřili mu pár ran, se s ním život znovu rozběhl, což se rozhodně nedalo říct o ubohém mladém muži, kterého všichni, kdo mohli,  začali sbírat ze země.
Alex seděl přikrčený jako zmoklý pes. Na sobě měl vyčítavé, zhnusené a především vyděšené pohledy všech ostatních vojáků.
Na Peterův rozkaz začali ti, co jen hloupě přihlíželi, odcházet na cvičná pole.
Alex pomalu otočil svůj pohled na Petera, jakoby celou dobu vnímal jeho přítomnost. Chladným rychlým pohybem se postavil čelem přímo k Peterovi. Předtím, když Peter musel přihlížet tomu zvěrstvu, slyšel uvnitř jakýsi hlas. Nebyl to snad ani lidský hlas, ale spíše odporné skřeky zoufalství a zla. Nejvíce ho na tom děsilo, že mu přišlo, jako by mu to do hlavy vkládal Alex. Cítil tu energii jak proudí přímo k němu a prostupuje mu celou páteří.
Chtěl promluvit, ovšem do krku se mu na místo toho vehnal pouze přidušený vzlyk. Hruď se mu splašeně zvedala, jak nemohl uklidnit svůj dech. Slzy zrady, zloby, ale i zoufalé lítosti  mu padaly po tváři jako perly. To, co viděl, ho drtilo.
Už tam nemohl jen tak stát, vyšel k Alexovi rázným krokem. I když věděl, že odpovědi, které dostane, mohou zničit více než obyčejné přátelství. Alex byl vždy jeho bratr a ukáže se, zda stále aspoň kouskem je. Byli pouhé dvě stopy od sebe. Tak blízko a přitom každý tak daleko ve svém stínovém světě. Ticho v místnosti začal doprovázet výhružný doprovod deště za okny. I přes hlasité myšlenky se pokusil Peter sebrat slova a upřel pohled na Alexe. Ovšem všiml si, že mu po krku stéká tenký proužek krve. Měl to za malou ránu, kterou přeci jen nakonec utržil. Peter si hluboce povzdechl a přistoupil k Alexovi ještě blíže. Položil mu ruku na rameno a pevně ho stiskl, aby se ujistil, že tahle příšerná noční můra je vážně skutečná. Alex nijak nezareagoval, pouze němě hleděl do prázdna. Tak mu Peter chytil tváře do dlaní, aby mu mohl pohlédnout do očí a nalézt pravdu. Tu pravdu, kterou si myslel, že zná. Nekonečná bolest prohloubila ránu v něm ještě více ,když se jeho zrak střetl s Alexovým. Spatřil holé prázdno, mohl si pouze namlouvat. Upustil jeho tvář jako hadrovou panenku. Chtělo se mu řvát, prosit Bohy. Napjatě čekal, když si všiml, že Alex náznakem pootevřel ústa. Peter myslel, spíše doufal, že cokoliv, co se Alex chystá říct, ho aspoň o krok posune blíže k naději. Jenže Alex jen naprázdno polkl všechna utajená slova a ústa opět pevně semkl.
,,Alexi,” to jméno ho bolestivě dřelo v krku ,,prosím, proboha probuďme se z toho zlého sna spolu.”  Peter sám si uvědomoval, že jeho slova s tím naříkajícím tónem v hlase musí být až směšně zoufalá. Ale přeci jen i v Alexovi nejspíš rozpoutala nějaké vnitřní souboje! Začal totiž působit nervózně, pohrával si s prsty a přešlapoval, jako kdyby potřeboval být dávno na jiném místě a nebo jako malý kluk, kterému začalo docházet, že jeho čin bude mít také nehezké následky.
Peter chtěl tedy dále mluvit, když viděl, že jeho prosby už snad Bohové vyslyšeli, jenže namísto toho měl co dělat, aby zděšením nevykřikl! Alex v momentě, než se Peter dokázal vzpamatovat, už vyprskl další množství krve, ovšem už ne na Petrovu košili, ale na hlínu pod nimi, protože se začal pomalu hroutit na kolena.
,,Sakra! Zůstaň sedět, Alexi. Musím běžet pro lékaře, okamžitě.” Peter lapal po dechu při pohledu na Alexe, který byl opět potřísněn tmavou krví, jenže nyní svou vlastní.

Alex ho rychlostí šelmy popadl za zápěstí. V tom Peter poprvé spatřil něco v přítelových očích. Prosbu, opravdovou prosbu. Byly to oči Alexe, ne temného cizince, který za tak krátkou chvíli napáchal velké škody. Poznal svého bratra! V tu chvíli se mu vehnaly slzy do očí a připomněly mu každý okamžik, který s Alexem prožil. Přeci ho tady nenechá vykrvácet!
Peter zoufale trhl rukou až klopýtl, však za to Alex už se jistějším pohybem zvedl ze země. ,,Prosím, Petere, nechoď”. Ten známý a přitom nyní tak nový hlas Peterovi zachvátil duši. Donutil ho zůstat aspoň o vteřinu déle, aby si vyslechl vše, co mu svět doteď skrýval za svou hořkou oponou.

,,Vždy jsi pro mě znamenal víc, než si myslíš, Petere. Ovšem někdo jiný to věděl. Věděl víc než dost a chtěl toho zneužít proti celému světu. Máš v sobě sílu, kterou zatím sám neznáš, ale když ji objevíš, Petere, možná budete mít šanci jít do boje. Ne přežít, ale aspoň bojovat.” Peter každé slovo přijímal se zdrcující odezvou strachu a nejistoty. Bál se, že rozumí tomu, co Alex říká. Bál se, protože pokud rozumí, má Alex pravdu. Bude zázrak, pokud zajistí dostatečné množství sil, než je o život připraví ten červy prožraný Darren. Teď už věděl, že mu Alex vše vypoví a bez varování si přítele přitiskl na hruď. To obětí pro něj bylo více než cokoliv za poslední rok obav a utrpení. Cítil, jak Alexovo srdce tluče. Silné srdce tak bezmezně statečného a laskavého muže. V tom ho z nabývající jistoty vytrhla prudká bolest. ,,Alexi! Co to děláš! Okamžitě přestaň!’ Jenže neposlechl,  zarýval mu nehty na rameni stále více a více hlouběji. Peter se ho snažil setřást, krev mu prosákla přes košili, když nehty proťaly kůži až do masa. ,,Dost!” Zakřičel zuřivě Peter, vyčerpaný neustálými nástrahami proradného života. Alex se držel pevně a vždy byl silnější než Peter. Však v tom stisk sám povolil. Peter jen cítil, jak se mu přítel zhroutil přímo do náruče, protože hlavu mu zachvátila tak silná bolest, že myslel, že snad oslepl! Jednou rukou držel Alexe a tou druhou si protíral oči a pak spánky. Ochromující bolest v momentě přešla do pozadí, když mu začalo docházet, co se to vlastně děje. ,,Stráže! Stráže!!” Křičel Peter s bezmocí v hlase. Dveře se plnou silou okamžitě rozrazily a v nich stáli tři strážci, šokovaní pohledem na svého prince s halenou od krve, který v rukou svíral svého přítele bez známky života.

,,Okamžitě přiveďte lékaře! Jděte!”. Bez rozmyslu se pro něj vydali a těžké dveře se za nimi zabouchli takovou silou, až si Peter myslel, že se mu rozskočí hlava. Ze všech sil se snažil na tepající bolest nemyslet. Opatrně pokládal Alexe na zem a tehdy Peter vytřeštil oči na ten úkaz. Alexovi na krku jasně zaplál rudý, krvavý kroužek. Malý krvavý kroužek s černým okrajem.
Peter pociťoval, jak nepříjemně mu vyschlo v krku. Pomyslel si, že on sám je pouhý sen a nebo úplný blázen. Cosi uvnitř jeho nitra mu radilo, ať se té věci na Alexově krku nedotýká. Ovšem co by se mohlo stát? ,,Nic šílenějšího už se přihodit opravdu nemůže” odfrkl si Peter. Pomalu a nejistě natahoval ruku, když v tom se dveře plnou silou rozrazily a z nich se řítil udýchaný starý lékař. Nevypadal sice zrovna chytrý jako učenci, ale zkušeností měl nejvíce z celého království.

Peter si všiml, že starý léčitel má u sebe v brašně mnoho bylinek a účinných látek. Napjatě a netrpělivě vyčkával. Ať už sakra něco vybere! Hlavně, aby to Alexovi pomohlo. Nesáhl po žádném z léků, ovšem aspoň konečně  začal něco dělat! Sklonil se k nebohému Alexovi, jako by mu to bylo naprosto lhostejné. Pouze mu pozvedl dlaň a začal kontrolovat tep. Netrvalo to déle než dobrých pár vteřin. Léčitel se pomalu zvedal a u toho si zhluboka povzdechl. Petera opět polil studený pot a přál si řvát, vybít ze sebe příšerný smutek, zahalený zlostí, jen aby neslyšel, co chce ten starý, bezduchý chlap říct. Ovšem i přesto křičela pouze Peterova mysl. Celý svět kolem v momentě pozřela krutá, nelítostná pravda, jakmile léčitel oznámil jasný verdikt a Peter již věděl, že tak cenné obětí, v kterém zapomínal na temnotu kolem, bylo tím posledním.

Naprosto nevnímal, když starý muž začal pochmurným tónem vést jakési hloupé řeči. ,,Vypadněte! Zmizte!” utrhl se na něj Peter bez jakékoliv zábrany. ,,Nikomu vám tady nevěřím, Bohové, Alexi..můj bratře..”. Ještě hodnou chvíli byl zoufalstvím jako omámený. Vyčerpáním už se nemohl udržet na nohou a tak bezmocně vyčkával u Alexe,jakoby snad mohl vrátit čas. A taky že zoufale chtěl. Utápěl se celé hodiny, zlomený ztrátou, dokud ho násilím nevyvedly otcovy stráže.

Několik týdnů nevyšel Peter ze svých komnat. Nikoho k sobě nepouštěl. Ani samotného krále, jeho otce, který vyhrožoval, že nechá vyrazit dveře. Peter věděl, že to jsou jen chabé pokusy, jak ho donutit mluvit. Otec a jeho rada se shodly, že jim Peter musí vypovědět vše, co si s Alexem řekli a co viděl, před tím, než svého bratra na věky ztratil. Nehodlal o tom mluvit s nikým! Neměl žádné pomyšlení sdělovat to otcovým mužům, kteří by nad tím jen pohrdavě krčily svá upocená čela. I přesto si dennodenně přehrával Alexova poslední slova ,,možná budete mít šanci jít do boje. Ne přežít, ale aspoň bojovat…” Bohové, jak moc i Peter uvědomoval pravděpodobnost těchto slov? Tolik hrůzy, bolesti a ztrát v jeden krátký a přitom snad nekonečný okamžik..
Peter byl přesvědčený, že každou temnou skutečnost přijme s otevřenou náručí. Ovšem to se změnilo, když se třetí týden v jeho komnatě objevil James Blackhood. Kolují o něm různé zvěsti. Ať už že je to pouze zmatený pobuda nebo král všech duchovních a léčitelů. Peter osobně ho uznával a choval k němu od dětství zvláštní pokoru. Když mu bylo pět let, zachránil mu totiž matku z vážné nemoci. Překvapil ho hned časně z rána, až se Peter podivil. V těchto hodinách si málokdo dovolil klepat na královské dveře. Peter už dlouho s nikým nemluvil. Chraplavým hlasem chladně řekl:,,Ano, kdo je tam?” Čekal opět nějaké dotěrné stráže nebo kancléře, ten o Peterovu zpověď měl obzvlášť snahu, až se Peter podivoval, k čemu by kancléři tyhle informace zrovna byly dobré. Ale místo ohraných frází ho uvítala slova jiného rázu.,, James Blackhood, Vaše Výsosti, mám pro vás velké zprávy. Týkají se, jak to říct..inu..” Peter chladněji, než sám chtěl, přerušil Blackhooda. ,,Tak už mluv nebo odejdi. Co chceš?” Blackhood se hluboce nadechl.. ,,Nuže dobrá, jde o Vašeho zesnulého přítele. Nikdo mi nemusí říkat, jak je tohle téma pro Vás nepříjemné, ale to, vězte, že kdyby to, s čím jsem za Vámi přišel, nehrálo důležitou roli, tak zde tak troufale neobtěžuji u Vašich dveří, Výsosti.” Nastalo dlouhé ticho a Blackhood si myslel, že to bude moct vzdát, když v tom se ozvalo pokašlání a šramot za dveřmi. ,,Dobrá, vydržte.” A velké mramorové dveře se rázně otevřely. V nich stál velmi unavený princ, za to připravený ochotně naslouchat. ,,Dobré ráno i Vám, Jamesi, pojďte dál a vše mi pomalu vypovězte.”